Povodeň a moje srdce...

22.05.2010 00:00

 

Pondělí odpoledne, 17. 5. 2010


Přeneslo mě to o 13 let zpátky .....

Dneska, v pravé poledne, stojím v Hranicích na hlavním mostě přes řeku Bečvu...ještě se dá jít na most...proudy vody se valí a valí...je to obrovská síla...
Koukám pod sebe, před sebe, doleva na zaplavenou Kropáčovu ulici, doprava na hráz u parku...už moc nezbývá a voda poteče přes hráz....do očí se derou slzy...
Je to tak obrovská síla, síla přírody, síla živlu....na jedné straně.... a obrovská beznaděj na druhé straně....
Všude se hromadí hasiči, policie.... na ulici postávají hloučky lidí....
V poledne je vyhlášená evakuace....
Kolem mě je spousta lidí, kteří ze situace mají ohromnou senzaci ! Jsem někde uvnitř úplně naštvaná na tyto lidi.
Slyším okolo sebe rozčilené lidi, obviňující hlasy , kdo že za to tentokrát zase může ????? Nechci ty hlasy slyšet.... copak oni si neuvědomují, že my všichni jsme toho součást, a že to všechno se děje naším přičiněním, a že síla přírody je obrovská a my to jen a jen a jen můžeme pozorovat, přijímat, možná i uronit slzu, nebo se tomu zasmát... ale nevybojujeme nic....neobhájíme nic....neodsoudíme nikoho....


Odcházím úplně promrzlá asi po hodině, kdy už řeka plnou silou začíná vtékat do našeho krásného parku...


Jdu ještě na kraj Komenského ulice...potok Ludina je tak plný, asi 1 nebo 2 centimetry pod okrajem, plná Bečva ho za chvíli vytlačí do ulice... a zase bude letní kino plné vody, a hlavně Mateřská škola, a spousta domů....


Zase za hodinu se vracím spolu se synem, kterého jsem mezitím vyzvedla z hudebky- k mostu za Motošínem...oba stojíme u mostu a jen koukáme....park je plný vody....je to jedna obrovská, mohutná, široká řeka....taky Motošínská bývalá zvláštní škola je pod vodou, dveře garáží do dvou třetin, a ploty u zahrádek domů už skoro nejsou vidět....
Všude stojí policie, hasiči, létají vrtulníky, nikam se už autem skoro nedá jet....
Jedeme pak domů autem a polovina Komenského ulice je už uzavřená, školku už to čeká, hladina stoupá.....


Přijíždíme domů a pouštím si natočené filmové záběry naší místní televizí z Teplic nad Bečvou...znovu mám v očích slzy, když vidím totálně zaplavené tenisové kurty, minigolf, silnici až k vlakovému nádraží, celá lázeňská kolonáda je pod vodou, stánek uprostřed kde se prodává zmrzlina a oplatky je už do poloviny ve vodě, lázeňský dům Bečva je těsně u vchodů obehnaný pytli s pískem a všichni čekají....
Pak ještě záběry z Hranic...znovu zaplavený park, tenisové kurty, ulice, domy.... a to hladina stále stoupá.....
Je mi z toho tak smutno....i když bydlím na kopci....je to zvláštní pocit, jak jedna polovina města "normálně" žije, a když přejdeš o kousek dál, čas jako by se zastavil, zpomalil, všichni stojí, udiveně koukají, a čekají...možná jsme takto hrůzostrašně zase znovu museli být zpomalení, my, my všechny  lidské bytosti...
Miluji své město, a tak se mě to velmi dotýká....


Měla jsem mít dnes workshop se ženami, bylo jich přihlášeno dost...ráno jsem se připravovala a nějak mi to moc nešlo...byla to "informace"???...v první chvíli jsem myslela na "meditaci na velkou vodu",...ale už jsem workshop zrušila....
Budu cvičit sama, budu meditovat, budu kreslit......budu posílat všem mnoho energie.....


Musela jsem se s vámi o to podělit...jsou to moc silné chvíle, kdy si více než kdy jindy uvědomuji VELIKOST  UNIVERSA a svoji maličkou jeho součást... děkuji, že jste "mou slohovou práci", mé pocity se mnou sdíleli svým přečtením....

Objímám vás ... Zita